Úvaha o deťoch

Lubka, keby som nebola tak groggy, tak napisem viac, ale som strasne ustvana, tak ti len napisem, ze ja som take nemala odvahu napisat, a klobuk dolu, suhlasim s tebou, uz som pisala niekde o skvostnej bytosti, co nikdy nechcela mat deti, bola uzasnou tlmocnickou a prekladatelkou, mala priatela, kazdy si zil vlastnym zivotom, ale spolu dovolenkovali, divadielkovali a pod....starala sa o sestrine deti, bola anjelska dusa, co sa starala o kadekoho, a vsetci ju neustale prepierali a opluvali....
to ale bolo pred 40 rokmi, za upateho socializmu, kedy bolo slovo matka, mdz, atd....nieco ako svaty gral....
A bolo jedno, ze sa tie ustvane matky liepali po zeriavoch, stali v radach na pomarance.....ale aspon bolo ako tak kde byvat, mlade rodiny sa podporovali a byty boli pomerne dostupne, pomerne....
A ja som bola matkou v dobe, kedy sa zacalo podnikat, uvazovala som striedmo o vlastnych silach ci perspektivach.....ano, aj o tom som pisala, ako mi nervy hrali rozhavene melodie, ked mi hocikto, odpocinuty v peknom oblecku recitoval, ze jak sa mam dobre, ze mam len jedno dieta, paradoxny vtip, lebo ak sa mam ja dobre, ze mam len jedno dieta, komu kto drzal pistol pri hlave, aby ich mali ostatni viacej a hovorili mi to damy v kostymcekoch, a aby som pocula ako sa mam dobre, musela som si proste vypnut miesacku, zbijacku a napraviac si tracle na hracich gatkach - monterkach, som si hovorila, a co ty koza o mne vobec vies...
Viem, ze mi hovorili, ked som tu tahala vrecia s cementom, ze ved druhe dieta, a ze su mamicky, co jak indianska skwau na chrbte decko a pekne tiez lopata fitness, ale ja som to nechcela, proste nie, prach, nepohodlie, spina, hluk, zima, nedostatok vody a ineho, mne stacilo, ze som mala vycitky svedomia voci juniorovi, a aj ked som bola matkou, na plny uvazok, celych 6 rokov, aj tak sa junior dobre nevysporiadava s mindrakmi sveta, a keby som ich mala viacej.....asi nie som ten typ dobrej matky
Neverim ze by som suhlasila so zalozenim mnohopocetnej rodiny, keby som nemala kde byvat, nejde tu o skromnost, viem uvarit aj z vody a kuska chleba, nejde tu o oblecenie, viem sit, ...atd...nechcela som to svojmu dietatu urobit, lebo nemam na to partnera, babun nebol mnohodetno objimavy typ, a vela deti nikdy nechcel, a ja som si to VCAS uvedomila, nepresviedcala som, nenutila, obaja sme podnikali, uz junior je tym postihnuty, a druhe deti, nuz neviem, pracou som sa kadeco naucila, kadecomu priucila, som sebestacna tak, ze sa o mna nikto nebude musiet starat, tak nech junior ide, do sveta, kludne mu nabalim buchty do batozka, nie je mi nic dlzny, nech sa vzdelava a uladi si svoje veci tak, aby bol stastny, a mozno veci, co som sa naucila, kadekomu odovzdala, su len sucastou jemnej pavuciny ludskeho subytia vo vseobecnosti...neadresne....
Svoje materstvo som si uzivala ozaj, naplno, a nikto mi k tomu nebol potrebny, babun mal tri zamestnania, divala som sa ako junior zaspava, hrali sme sa pri kupani, mala som vlastny byt, prijem, sila som mu veci a boli asi dobre, lebo potom ich chceli aj ini, v obchodoch nic nebolo, v zahrade sme spolu luskali hrach a smiali sme sa na maciatkach....ale pre mna to bol limit, uz som dalsich 8 mesiacov na rizikovom nechcela travit.....pre mna to bol limit, ale pre druhych zbabelost....atd uz idem spat, lebo uz osem hodin pripomienkujem a riesim veci uplne ine

Lubka, hovoris mi z duse. To dievca, mimochodom, este nie je umiestnene, socialka o tom este len bude rozhodovat. A najpravdepodobnejsie oslovi nase zariadenie, ergo mna, lebo mam v naplni prace okrem iného prijmy dievcat. A co ja odoviem kuratorke - hm, idevca ma o 3 mesiace osemnast, CO sa robilo doteraz? Ideme teraz cakat zazraky???
No k podstate tvojej temy - tiez si myslim, ze dieta sa ma narodit chcene a planovane. Priviest na svet dieta, lebo "sa stalo" sa mi vidi voci nemu nespravodlive. A dnes, v casoch planovaneho rodicovstva, informovanosti, aj nezodpovedne. A kto si toto trufne pomenovat tak, ako teraz ty, je povazovany za neviemakeho tyrana ci cynika, ci co. Tiez fandim ludom, ktori sa dobrovolne rozhodli nemat deti. Maju na to plne pravo a nevidim dovod, preco by ich mal kto za to sudit. Ach jaj, aki sme vsetci mudri, pruzni v posudzovani druhych...

Nuž, keď sme s MM ešte len randili, vraveli sme si, že by sme chceli dve deti, a bolo by skvelé, keby to bol chlapček a dievčatko. A síce nám to trvalo dvadsať rokov, ale aj tak deti máme.
Obe naše deti sú vytúžené, očakávané, s láskou prijaté a vychovávané.
A myslím si, že takto by mali na svet prísť všetky deti.

Jasne, nie vždy je realita obrazom našich predstáv.
(Však koniec-koncov, ani my sme neplánovali až taký časový "rozptyl" :-D.)

Ak však deti prídu aj nečakane, neplánovane, považujem za prirodzené, že sa o ne rodičia po/starajú. Len, hold, málokto považuje výchovu za umenie, ktorému sa treba učiť; a tak je často (až pričasto) výchova len "výchovou".

A ak niekto deti vyslovene nechce, pre tie potencionálne deti je asi šťastie, že sa nenarodia.

A spomenula som teraz na krásny pokec o deťoch a rodičovskej láske od M. Pecka. Zajtra to sem naťukám, je to dlhšie a mám len český preklad, to mi pôjde pomaly.

Tiež sa chcem vyjadriť, po celý Dodkov život som sa snažila privyrobiť si, aby sme necítili tak tú nevýhodu, že som doma a starám sa o postihnuté dieťa. Aj počas dokončovania si II. stupňa vysokej som pracovala aspoň na polovičný úväzok (zákon to povoľuje) ako chyžná. Šéf ma nechcel prijať, že za 4 hodiny ten malý hotel nedokážem upratať, ale presvedčila som ho, nech to so mnou skúsi a nakoniec som tam robila až do šéfovho odchodu (asi 7 mesiacov). Po ukončení výšky som makala ako administratíva a domov som si nosila prácu v AutoCAD programe. Už som pracovala ako predavačka, upratovačka, informátorka, kvalitárka, kde sa čo nachometlo. Podotýkam s dvomi strednými a neskôr už aj s dokončenou výškou, zabudla som aj cukrárku som robila. Prečo sa teda táto mnohodetná matka neposnaží, aby pomohla rodinnému rozpočtu a nezamestná sa aspoň na polovičný úväzok, veď aj keď má vysokoškolské vzdelanie, vždy sa dá s každým šéfom dohodnúť na podmienkach a na polovičnom úväzku, mne sa to zatiaľ darí. Momentálne robím 3 hodiny pre OZ-ko a tri hodiny ako osobný asistent inej ZŤP osobe. A všetko mi zákon dovolí, nerobím nič na čierno. Treba mať trošku menšie očakávania a bude aj vyšší príjem, veď keď ich je doma toľko, snáď len niekto sa jej o tú dcérku postará, kým ona bude v práci. Keď som písala v na nemenovanú webku o mojom Dodkovi a patáliách s lekármi, alebo ÚPSVaR, ona mi dala cez kontakt fundovanú odpoveď, ako to obísť a čo dosiahnuť a ako to robí ona. Mala som pocit, že mi radí človek tmavšej pleti, ktorý celé dni nič iného nerobí, len rozmýšľa, ako by okašľal štát. Hm...
Kamarátka má 5 detí, dva krát rodila dvojčatá chlapcov a medzi tým má dcérku, nikdy som od nej nepočula, že by toho mala veľa a to má posledné dvojičky postihnuté, jeden chlapec je nevidiaci a ťažko chodiaci a druhý má DMO a vždy má na perách úsmev. Ráno vstáva o 5:00, aby navarila obed pre všetkých a aby sa poobede mohla venovať chlapcom, dva z jej detí navštevuje VŠ, jeden je aj na intráku, čiže aj tam treba platiť a jeden chalan zo starších dvojičiek bol dlho nezamestnaný, tiež má ADHD, ale dokázal sa vyučiť. Nikdy som od nej nepočula ponosu, že nemá peniaze. Ďalšia moja kamarátka má trojičky, pred nimi má dvoch chlapcov a po nich dve dievčatá, čiže sedem detí, trojičky sú tiež ZŤP, dve na invalidnom vozíku, jedna ťažko chodiaca, ale od nej som tiež nikdy nepočula žiadnu ponosu, iba to, že keď ich toľko má, tak ich toľko aj vychová. A ani na peniaze sa nesťažuje, proste koľko pán Boh dal, toľko vychováme, podotýkam, že používala antikoncepciu a dve posledné sa jej "prihodili", ale netrápi sa, sú zdravé a krásne. Ešte jedna kamarátka má tiež dve postihnuté deti, staršia dcérka má DMO a diabetes a mladší chlapček má Downov syndróm, autizmus a choré srdiečko, teraz jej ťažko ochorel manžel, išiel na invaliditu, tiež sa nesťažuje, ale maká ako sa dá, chodí pracovať po domácnostiach, aby zarobila nejaké euro a má toľko energie, že ešte vyvára a vypeká manželovmu otcovi a postihnutej švagrinej. Všetko sa dá, ak sa chce, len niekto nechce a čaká, kým mu niečo od štátu padne do lona.
Všetky sme týmito deťmi nejako späté, pomáhame si, zavarujeme si, ak potrebujeme, nosíme odev po deťoch, vymieňame si potraviny, proste fungujeme ako malá výmenná spoločnosť. Tieto vzťahy sú veľmi krehké a zároveň tak pevné, že stačí ak by len jedna z nás vypadla, už je po dobre namazanom stroji, zatiaľ sa nám to nestalo, resp. stalo, ale táto mamina je zvláštna osobnosť. V podstate sa vyčlenila sama.
Och zasa je to dlhé, proste chcela som iba napísať, že je potrebné pohnúť hlavou a riťou, aby sme sa mali dobre a nečakať, kde nám čo cvengne do nosa, aká tetuška na sociálke nám čo dobrého odklepne. Ani naša spoločnosť nie je dojná krava. Ak nebudem svojim deťom ukazovať, že sa mi nechce robiť a zároveň sa mi nechce postarať o rodinu, tak môžem čakať, že moje deti sa budú správať presne tak isto nezodpovedne ako ja. Ak je MM na invalidnom, tak si hľadám prácu ja, aj dve, ak sa dá a nebudem sa vyhovárať na zdravotné ťažkosti, posnažím sa zhodiť tie nadbytočné kilá, ktoré mi robia tie problémy a makám na tom, aby som nakŕmila svojich 10 detí. Howg. Aj tak je toho veľa a nech si hovorí kto chce, čo chce, napíásala som iba svoje skúsenosti, svoj názor a náhľad na svoj život.

Byť mamou je úžasné, ale nebuďme mamou, aby sme zaplnili pocit vlastnej prazdnoty, nebuďme mamou z nezodpovednosti, ale vtedy a preto, keď máme pocit, že chceme dať šancu novej ľudskej duši a máme pre ňu miesto, v srdci aj pri stole.

Ľubi, hlavne v súvislosti s týmto tvojím posledným odstavcom som si spomenula na Pecka. A teraz listujem v jeho knihe Nevyšlapanou cestou a zisťujem, že mi nebude stačiť len odcitovať pár odstavcov, lebo by to bolo vytrhnuté z kontextu. Autor totiž v knihe láske venoval celú druhú časť (čiže štvrtinu knihy).
Takže budem najprv trošku parafrázovať.

Skutočná láska je zdrojom sebadisciplíny, poskytuje motiváciu a energiu.
Skutočnú lásku autor definuje ako vôľu rozšíriť svoje "ja" v prospech duchovného rastu, či už vlastného alebo cudzieho. Súčasne má láska pozoruhodnú tendenciu ku kruhovému vývoju, lebo rozšírenie vlastného "ja" je procesom evolučným. Keď úspešne posunieme svoje hranice o kus ďalej, dospejeme k vyššiemu stupňu bytia. Preto každý čin, motivovaný láskou, rozvíja milujúceho aj vtedy, ak je jeho cieľom rozvoj niekoho iného.

Definícia lásky zahrňuje okrem lásky k druhým aj sebalásku. Nie sme totiž schopní naozaj milovať niekoho druhého, ak nemilujeme seba.

K tomu, aby sme posunuli hranice svojho "ja", je potrebné úsilie a vôľa. Keď niekoho skutočne milujeme, stáva sa naša láska reálnou a zjavnou len vďaka vynaloženej námahe - vďaka tomu, že pre niekoho (alebo pre seba) urobíme krok naviac, alebo prejdeme celý kilometer.
Slovo vôľa vystihuje rozdiel medzi úmyslom a skutkom. Úmysel totiž nie je vždy prevedený v čin. Vôľa je úmysel takej intenzity, že sa skutočne zrealizuje. V našej kultúre každý aspoň do určitej miery chce byť človekom milujúcim, ale mnohí ním v skutočnosti nie sú. Úmysel milovať totiž ešte sám o sebe láskou nie je. Rozhodujú skutky.

Ďalej autor konštatuje, že mnoho ľudí vníma lásku pokrivene. Pletie si skutočnú lásku so zamilovanosťou (záležitosťou zákonite dočasnou a špecificky spojenou so sexualitou), s láskou romatickou (každý má súdenú len jedinú pravú lásku a tú spoznáme tak, že sa zamilujeme, náš zväzok bude navždy dokonalý, a budeme žiť večne v dokonalej jednote a harmónii), či so závislosťou (nemôžem žiť bez neho/bez nej, je jediným zmyslom môjho života).

OK, tak som sa konečne prepracovala k citácii, to idem naťukať do extra komentára.

Myslím si, že som sa nesprávne vyjadrila, nechcela som z tohoto príkladu "správnych" a "nesprávnych" matiek urobiť hrdinky a chuderky. Chcela som iba ukázať, že ak sa chce, všetko sa dá. Ani ja nemám žiadne právo ujedať niekomu z jeho sociálnych dávok, pretože to robím, síce som odpracovala v tomto štáte nejakých pomaly aj už 20 rokov, ale to je nič v porovnaní s tým, čo od štátu zasa ťahám späť.
A nakoniec, minulú sobotu som sa dozvedela, že vlastne ja som na vine, že Dodko je aký je nakoľko na začiatku tehotenstva som ho odmietala a hnevala som sa sama na seba a aj na MM, že som otehotnela, ale akonáhle sa narodil a aj potom neskôr počas tehotenstva, správne som sa stravovala, chodila na prechádzky, poctivo papala ovocie a zeleninku a po pôrode sa starala ako som vedela, som proste oľutovala svoje zmiešané prvé pocity a ľúbila aj ho ľúbim z celého svojho srdca a snažím sa robiť veľa pre to, aby bol šťastný. A samozrejme ľúbim aj svoju dcérku, som na ňu veľmi hrdá a šťastná, že je aká je. Veľmi si vážim, že ma tiež ľúbi a nehanbí sa povedať to aj pred kamoškou Ľubka nie je prečo ma obdivovať, som obyčajný človek a každý by sa snažil svoje postihnuté dietko vychovávať, ako by najlepšie vedel. Ale ďakujem za kompliment, dnes je vraj deň komplimentov, tak si ich dajme pár, nech nezaostaneme *:)* Aké sme všetky krásne, štíhle, zdravé a inteligentné.

M. Scott Peck - Nevyšlapanou cestou
Z kapitoly Katexe bez lásky

Pro závislost je typické mimo jiné i to, že nesměřuje k duchovnímu růstu. Závislí lidé mají zájem o vlastní nasycení a o nic jiného. Touží po naplnění a štěstí, ale ne po růstu, a nejsou ochotni snášet nepohodlí, osamělost a trápení s ním spojené. Nezajímají se ovšem ani o duchovní růst toho druhého, na němž jsou závislí; jde jim jen o to, aby byl po ruce a mohl je uspokojit. Závislost je jednou z forem chování, u nichž se slova „láska" a „milovat" používají j neprávem, protože není přítomen zájem o rozvoj osobnosti.

Často hovoříme o lidech, kteří milují neživotné předměty nebo činnosti, a říkáme, že někdo „miluje peníze", „miluje moc", „miluje práci na zahradě" nebo „miluje golf. Jedinec nepochybně může překonat obvyklé hranice a pracovat šedesát, sedmdesát nebo osmdesát hodin týdně, aby získal bohatství nebo moc. I když však dosáhne velkého majetku a vlivu, nemusí tato práce a snažení vést k růstu jeho osobnosti. Často přece vidíme, že někdo, kdo se vlastními silami „vypracoval" k miliónům, je ztělesněním malosti, omezenosti a zloby. Hovoříme sice o tom, jak tento člověk „miluje" peníze nebo moc, ale za milující osobu ho nepovažujeme.
Proč? Protože majetek a moc už pro tyto lidi nejsou prostředky k dosažení duchovního cíle, ale stávají se samy o sobě smyslem jejich života. Jediným smyslem skutečné lásky je však růst a rozvoj lidské osobnosti.

A co naši psi a kočky? Jistě, svého pejska „milujeme". Krmíme ho, koupeme a hladíme, mazlíme a hrajeme si s ním, cvičíme ho. Když je nemocný, často všeho necháme a spěcháme s ním k ve-terináři. Když uteče nebo zemře, býváme zdrceni zármutkem. Pro některé osamělé a bezdětné lidi dokonce bývá domácí zvíře tím jediným, co ještě dává jejich existenci smysl. To už snad je láska, nebo ne?
Všimněme si však rozdílů mezi vztahem k jiné lidské bytosti a k domácímu zvířeti. Především je naše komunikace se psem nebo kočkou velice omezená ve srovnání s tím, jak můžeme komunikovat s lidmi, pokud o to stojíme. Co si náš pes nebo kočka myslí, nevíme. Tato neznalost nám umožňuje, abychom do nich promítali své vlastní myšlenky a pocity; proto nám připadají emocionálně blízcí, i když to vůbec nemusí odpovídat realitě.
Za druhé, s našimi domácími mazlíčky jsme spokojeni jen tehdy, pokud jejich vůle odpovídá naší. Na tomto základě si je obvykle vybíráme, a pokud se jejich vůle začne s naší významně rozcházet, zbavujeme se jich. Domácí zvíře, které proti nám protestuje nebo bojuje, u nás obvykle příliš dlouho nevydrží. Jediná škola, kam je posíláme, aby se jejich rozum nebo duch rozvinul, je škola poslušnosti. U lidí si však můžeme přát, aby měli vlastní vůli; právě tato snaha po samostatném rozvinutí toho druhého patří k typickým znakům skutečné lásky.
A konečně, u domácích zvířat se snažíme podporovat i jejich závislost na nás. Nechceme, aby vyrostla a odešla z domova. Chceme, aby ležela na svém místě u našeho krbu. Ceníme si na nich více věrnosti než nezávislosti.
Považuji za nesmírně významné, abychom si uvědomili, jak to s „láskou" k domácím zvířatům je, protože řada lidí je schopna „milovat" jen „mazlíčky" a nedokáže skutečně milovat jiné lidské bytosti.

Mnoho amerických vojáků zažilo zpočátku idylická manželství s německými, italskými nebo japonskými „válečnými nevěstami", s nimiž nemohli verbálně komunikovat. Brzy se však tyto nevěsty naučily anglicky a manželství se začala rozpadat. K ženám, které přestaly být pouhými „mazlíčky", už totiž vojáci necítili takovou blízkost, protože do nich nemohli promítat své vlastní myšlenky, pocity, touhy a cíle. Naopak, docházelo jim, že jejich ženy mají jiné představy, názory a úmysly než oni sami.
V některých případech začala po tomto zjištění láska růst; většinou však zřejmě zmizela.
Nezávislá žena plným právem považuje za varovné znamení, jestliže ji muž nazývá svým „mazlíčkem". Může to být opravdu projev toho, že jeho cit závisí na tom, aby byla stále v této roli; takový muž potom nedokáže ocenit nezávislost, sílu a jedinečnost její osobnosti.

Asi nejsmutnějším příkladem tohoto jevu je velké množství žen, které jsou schopny „milovat" své děti jen jako nemluvňata. Vyskytují se všude. Dokud dítě nedosáhne dvou let, bývají ideálními matkami - překypují něžností, radostně děti kojí, mazlí se a hrají si s nimi. Jejich oddanost je nezměrná; pro dobro svého dítěte jsou ochotny udělat cokoli a mateřství je naplňuje blažeností.
Pak se takřka přes noc všechno změní. Jakmile dítě začne projevovat svou vlastní vůli - zlobí, fňuká, nechce si hrát, občas se brání mazleni, sbližuje se s jinými osobami, poznává svět po svém - je s láskou konec. Matka o ně ztrácí zájem a vnímaje už pouze jako něco, co je na obtíž. Současně často cítí téměř ochromující potřebu být těhotná a mít další dítě, dalšího mazlíčka. Většinou se jí to podaří a cyklus se opakuje.
Pokud ne, můžeme se často setkat s tím, jak se nabízí, že bude hlídat nemluvňata svým sousedům, a přitom si skoro vůbec nevšímá škemrání jednoho nebo několika vlastních potomků o trochu pozornosti. Pro její děti končí v „hrozném třetím roce" nejen batolecí věk, ale i mateřská láska. Jakou bolest a deprivaci jim to přináší, to je zjevné každému kromě jejich matky, která se pilně věnuje novému kojenci. Následky se obvykle projeví v dospívání rozvojem depresivního nebo pasivního a závislého typu osobnosti.

Z toho všeho vyplývá, že „láska" k nemluvňatům, domácím zvířátkům, ale i k závislým a poslušným partnerům je záležitostí instinktivní a lze ji právem označit jako mateřský (nebo obecněji rodičovský) pud.
Ten můžeme přirovnat k instinktivnímu jednání při „zamilovanosti". Nepatří k podobám skutečné lásky, protože není výsledkem úsilí a nezávisí na vůli, na svobodném rozhodnutí. Je výhodný pro přežití druhu, ale nesměřuje k jeho zdokonalení či duchovnímu růstu.
Lásce se blíží v tom, že je to vstřícný krok k jiné bytosti a napomáhá vytváření mezilidských vazeb, z nichž může vyrůst skutečná láska. Ke vzniku dobrého a tvůrčího manželství, k výchově a zdravému rozvoji dítěte i k tomu, abychom něčím přispěli k rozvoji lidstva, je však potřeba mnohem více.

Jde o to, že když se o někoho staráme, může (a většinou i musí) k tomu patřit více, než jen péče o to, aby měl co jíst. Daleko složitějším procesem je péče o duchovní růst, k níž nestačí jen instinkt. Příkladem může být matka, která nedovolila synovi jezdit do školy autobusem. To, že jej místo toho vozila vlastním autem, byla svým způsobem také péče, ovšem taková, kterou nepotřeboval. Jeho duchovní růst spíš brzdila, než povzbuzovala. Podobných příkladů jsou spousty: matky, které vnucují jídlo svým synům, přestože už mají nadváhu; otcové, kteří kupují svým synům celé sklady hraček a dcerám plné skříně šatů; rodiče, kteří neumějí říci dost a dětem něco odepřít. V lásce nestačí jen dávat - je nutno dávat s rozvahou, a ovšem i s rozvahou odepírat. Jak chválit, tak kritizovat se musí uvážlivě. Je třeba nejen konejšit, ale tam, kde je to nutné, i nesouhlasit, vzdorovat, střetávat se, vybízet, tlačit a táhnout. Milovat znamená vést. Řekl jsem „s rozvahou", protože věci je třeba zvážit; k promyšlenému, mnohdy strastiplnému rozhodování je ovšem třeba více než pouhý instinkt.

*:**